Jak jste se na distanční výuku připravili? Přeci jen, zrovna u lego kroužků jsme dlouho zvažovali, jestli je vůbec otevřeme. Nebáli jste se toho trochu?
Petr: Podle mne hodně pomohlo, že jsme na žádné velké rozkoukávání neměli čas. Jedno úterý jsme ještě učili, a to další muselo být všechno připravené. Připojení, motivační hra, základní osa toho, co budeme dělat. V běžné výuce se daleko víc zaměřujeme třeba na technické úkoly a interakční hry, než na volnou stavbu. To jsme museli změnit ve svých hlavách. Za obrovské plus považuji, že jsme do toho šli všichni, vzájemně jsme se inspirovali a motivovali.
Vašek: Málo věcí na světě jsem se tak bál. Jako vážně, bylo to těžké. Už někde padlo, že asi pomohlo okamžitě najet na nový režim. Prostě se to muselo strhnout jako náplast. Ale zase TAK bolestivé to nebylo. Ihned v prvním týdnu jsme zažili humor a příjemný pokec, byť v menším počtu.
Alois: Distančního provozu kroužku jsem se obával velmi, hlavně pro možné technické a komunikační problémy ze strany jak dětí, tak mne samého. Přesto jsem se snažil k rozvržení a tématům přistupovat jako za normálního stavu, s tím, že omezené zásoby lega, které mají děti doma, nebo které jim můžeme dopřát, mi samozřejmě nedávají tolik možností, s čímž se snažím zápolit
Co je pro Vás na kroužku “přes monitor” nejtěžší? Řada kroužků měla z počátku technické problémy s připojením. Zajímalo by mne, jestli se někdy třeba dostanete do potíží s nedostatkem stavebního materiálu – každý má přeci doma jiné kostky.
Vašek: Stavební materiál je častým problémem. Někdo má kostky půjčené od nás, ti co ale ne, mají doma často velmi “specifický“ mix. Protože například z lego draků se prérie staví těžko. Ale největším problémem je občas si na dálku porozumět, co a jak. S některými jde také o lingvistickou bariéru, která by se přece jen mimikou při prezenční výuce odbourávala snáze. Ale není to nic, s čím bychom si neporadili. Spíš se často smějeme.
Alois: Nejtěžší je domluva. Děti jsou chápavé, ale s vypadávajícím zvukem a špatným obrazem nic dělat nelze. O stavební materiál nouze není, spíše jednotlivé druhy kostek chybí. Když se stane, že nějaká důležitá součástka chybí, snažím(e) se nalézt řešení – což je paradoxně celkem zajímavá a inovativní činnost.
ká témata na dálku zpracováváte? Změnilo se nějak v čase to, jak kroužky v čase vedete? Na internetu jsem viděla vaši hlavní stavební mapu a vypadá to na hodně pestrý a složitý svět!
Petr: Mapa patří ke hře z Divokého západu, která nás celým pololetím provází. Jak plynul čas, každý jsme si ji upravili podle svého i podle potřeb konkrétních skupinek. Částečně na ní probíhají i dobrodružství z vypravěčských her jako jsou Dračí doupě nebo Dungeons&Dragons. Prokládáme to “speciálkami”, které se od tématu odklánějí tu víc, tu míň. Zkoušeli jsme i různé stavitelské hry, nebo třeba učit s legem matematiku. A celkem to funguje.
Vašek: Změnilo se moc. Dostáváme se teď do fáze, že se na mapě tolik nehýbeme či to alespoň střídáme a vracíme se k ní čas od času. Snažíme se témata budovat na online prostředí, aby byla realizovatelná. Časté jsou „časovky“ a závody, rozdělení hodiny do různých fází. Jak už psali kolegové, technická témata vlivem situace trochu vymizela.
Alois: Také využívám stavební mapu, za kterou jsem moc vděčný, ovšem zpracovávám ji řekněme ve vlastním stylu. Ne proto, že by mě původní hra nevyhovovala, právě naopak se mi líbí, jak je promyšlená, ale vzhledem k opravdu nízkému počtu dětí, které online kroužek navštěvují, jsem jednoduše učinil nějaká zjednodušení.
Co vlastně na distanční výuku říkají děti? Přijaly ji? Zvládají úkoly, které jim zadáváte? Nedovedu si úplně představit jejich vzájemnou interakci. Jak to vypadá na takovém “typickém” online legu?
Vašek: Většina kamarádů a kamarádek, co to s námi alespoň zkusili, zůstávají. To vnímám jako velké pozitivum. Nějakým způsobem jsme museli alespoň trochu zaujmout. Přirozené jsou chyby, nebo že všechno zcela časově nezvládneme. Jak říkám – pořád se učíme. Jde to ale dopředu a nestalo se nikdy, že by nás děti potopily. Na začátku se připojíme, povíme si co nového, jak jsme přežili další týden v karanténě, co vyšlo za novou hru a samozřejmě i plán celé lekce. Pak naskočí na tu vlnu s námi a jedou. Nic neobvyklého. Nejsme s nimi sice osobně, což je stopro škoda. Na druhou stranu se často stává, že kroužek přetáhneme. Zahrajeme na kytaru, hru na PC či si ještě pokecáme. V normálním režimu se často loučíme, díky shonu na všech stranách.
Alois: Dle vlastních slov jim to nevadí. Zřejmě si zvykly. Vzájemná komunikace mezi námi je zvláštní. Byť bych rád více komunikoval, spíše jen zadám zadání a v průběhu hodiny děti kontroluju. Ono není snadné vést plynulý rozhovor s dětmi, z nichž jedno má zřejmě špatné připojení a nikdy si nejsem jistý, zda se slyšíme.
Vzpomenete si na nějaký doopravdy milý moment, na nějakou legrační situaci nebo třeba “odzbrojující” postavenou věc?
Petr: Hodně moc mne potěšilo, když jeden z kluků podotkl, že ho mrzí, že “neexistují počítače, přes které by se dal dát placák.” Když se někomu něco podaří, posílám ho aspoň plácnutím do kamery. Netušil jsem, jak je pro ně takový malý rituál důležitý.
Petra: Hned mě napadá situace, kdy jsem rodičům zaslala informační mail o online výuce a vzápětí přišla reakce jednoho tatínka: “teším se! Koupil jsem si kvůli tomu další lego!” Nebo když mi jedna maminka telefonovala, že díky online Legu si konečně ve svém věku někdy zkusila něco postavit a bylo to pro ni moc fajn.
Vašek: Vzpomenu si na jeden velice odzbrojující moment. Jednou se mě Mára v průběhu stavění v online legoprojektech zeptal, jestli to dělám kvůli penězům. Všichni jsme se začali hrozně smát. Byl to pat. Odpověděl jsem mu tenkrát podle jednoho představení Mirka Donutila. „Kluci, mám vás samozřejmě rád. Kdybych vás neměl rád, tak bych v tomto počasí za počítačem neseděl. Jestli si něčeho na své práci vážím, tak času s vámi. A mimo to mě také živíte.“
