aneb Dobrý člověk ještě žije, věnováno žabímu zachránci z Vinohrad
Žiju s vámi v našem společném světě (je to logické, žádný jiný svět přece nemáme). Pan Linné mi dal jméno i příjmení-jmenuju se Rosnička zelená (Hyla arborea). Společně se svými sourozenci jsem se vylíhla z vajíček, která moji rodiče pečlivě ukryli do vody čistého jezírka. Prožila jsem pěkné dětství a na zimu jsem se uložila k odpočinku.
Když jsem se probudila, byl kolem strašný hluk, všude plno ostrých světel a podivných dvounohých bytostí, které spěchaly sem a tam a tlačili před sebou vozíky plné různých balíčků. Byla jsem celá obalená hroudou hlíny, vysušená a vyděšená.
„Tak copak nového nám dnes na Zelený čtvrtek nabízí Billa?“pomyslel si člověk a protože byl květinář, zamířil v obchodě ke koutku s živými květinami. Jen tak se potěšit tou krásou, možná malinko omrknout, co nabízí konkurence. Mezi květináči uviděl malou hroudu hlíny a zdálo se mu, že se trochu hýbe. Vzal ji tedy do dlaní a opatrně začal hlínu drolit. A hle, ukázala se nožka, pak zelené tělíčko a nakonec i černé očko. Žabka!
„No nazdar, co teď s tebou? Přece tě tady nenechám, to by nedopadlo dobře“ a vzal žabku s sebou domů. Cestou přemýšlel, co dál. Zavolat na záchrannou stanici? Do Zoo? Začínají svátky…a pak si uvědomil, že ví o Přírodovědné stanici na ulici Kamenačky, je to kousek pod kopcem z Vinohrad. Dal tedy žabku do sklínky a vydal se tam. Narazil však na zavřenou branku. Napadlo ho zavolat….aha, jste s dětmi ve vyškovském zooparku? No jasně, jsou přece prázdniny. Já totiž našel žabku. Odněkud přicestovala. Možná to bude cizinka, exotická kráska, ale nemám pro ni vhodné podmínky ani potravu…
Tak ten dobrý člověk přijel o pár hodin s žabkou později znova. Děti už byly z výletu doma a na žabku byly moc zvědavé.
„Žádné tropy, je to naše rosňa. Uvidíme, co s ní dál. Těžko říct, odkud přesně je, patrně ji nabrali se zeminou v nějakém dodavatelském zahradnictví. Pokud to přežije a bude se mít k světu, nejlíp jí bude venku. Nemrzne, hmyz lítá a sluníčko vydesinfikuje škrábance. Uvidíme přes víkend, každý den se tu někdo musí postarat o zvířátka, tak na ni dohlédne“.
Paní něco povídá. Že prý jsou tu taky žáby, potravu si pro ně sami chovají (aha, tak proto ty dobroty…), ale já k těm jejich žábám nemůžu. Tak se jen dozvídám, že jsou tu pipy, drápatky, pralesničky, rosničky, drsnokožky, kuňky, a cože? I nějaká rajčata? To bude asi omyl… Nadšené děti vedou mého zachránce, aby mu vše na stanici ukázaly. I tropický skleník. Jako malou odměnu, že byl tak hodný, všímavý, přemýšlivý a obětavý. Já žádné žáby nevidím, je mi to líto…ale pak slyším, jak paní povídá o nějakém místě…Žabákov nebo tak něco a prý je tam moc pěkně, kamarádů spousta a že uvidíme v pondělí. Tak musím nabrat síly!
„Tak pojď, koukám, že už je ti bedýnka malá a chce se ti do světa, uděláme si velikonoční výlet“.
Jedeme autem, pak se trmácíme pěšky, s námi běhá malý pes. A najednou přes průhlednou krabičku vidím ráj! Čisté tůně plné vody, staré vrby, začíná růst rákosí a kosatce-v takovém ráji jsem přece vyrostla! A najedou objímám kosatec a koukám okolo, slyším kuňky a skokany a věřím, že zde najdu i další rosničky. Po dlouhé době usínám pod širákem a těším se na oblohu plnou hvězd. S vědomím, že dobrý člověk ještě žije.
Mamulda - samička kajmana brýlového.