Už se pomalu smrákalo, takže to světlo nešlo přehlédnout. Vypadalo to, jako kdyby nad Špilberkem slunko zapadalo a nad Petrovem vycházelo jiné. “Jsou tady!” zakřičel na mě Hodulík a pětkrát nebo snad šestkrát mu vypadl telefon z rukou nervozitou a strachem, než konečně vytočil naše ústředí. “Zvonařko? Máme problém…” Z Robotárny, kde naši chlapci dokončovali ochranné přilby z alobalu, jsme skrz Veveří dolů vlastně spíš zdrhali, než běželi. “Kopeme za Brno,” neodpustil jsem si komentář k obrovským kráterům, které ve vozovce nechaly emzácké lasery. Pak se to před nás sneslo. Opravdové, fascinující a zářící UFO. Mimouši zřejmě nepočítali s tramvajovým vedením, zdálo se nám, že elektřina poškodila jejich loď. Když vylezli ven, byli úplně jiní, než jsem si je představoval. Daleko menší, daleko hranatější. Nevypadali nebezpečně. Z jednoho z domů vyběhla kočka. Rezavá, od pohledu měla svoje nejlepší roky už za sebou. Mimozemšťané se okamžitě vrátili do své lodi. Bylo slyšet skřípání, jak ve spěchu vyrolovávali okénka zpátky nahoru. “Bojí se koček?” zeptal jsem se. “Bojí se různých věcí!” odpověděl mi křikem jakýsi muž (na hlavě měl naši alopřilbu – potěšilo), který zrovna po jednom z emzáků házel syrové párky. Baví tě tenhle příběh? Chceš ho prožívat s námi? Pokračuj na basa.helceletka.cz.